Sophia Hirsch
Sophie, mein Henkersmädel,
komm, küsse mir den Schädel! (Christian Morgenstern)

Sophie Hirsch je důkazem toho, že klasická malba a grafika ještě nezemřela. Sama se odvolává na citát, že: „I kdyby malířství mrtvé bylo, tak pohřební hostina je nesmírně bohatá a opulentní“. Dílo Sophie Hirsch se vyznačuje obrovskou mírou narativity, její obrazy jakoby vyvstávají z průsečíků působení děl Pietera Brueghela mladšího zvaného „pekelný“ a dojmů z básně německého expresionistického básníka Jakoba van Hoddise Weltende (Světaskon či Světazmar), jež začíná takto: „Dem Bürger fliegt vom spitzen Kopf der Hut/In alten Lüften hallt es wie Geschrei/Dachdecker stürzen ab und gehn entzwei/ Und an den Küsten-liest man-steigt die Flut.“ (Měšťáku z hlavy klobouk slít/ovzduší křikem, nářkem zní/pokrývači se řítí vedví polceni/ a příliv prý chce břehy zaplavit.) Malířský prostor v obrazech Sophie Hirsch je zaplněn podivuhodnými zlostí naplněnými zvířaty jakoby uprchlými z bestiářů středověkých mnichů otrávených paličkovicí nachovou (Claviceps purpurea) a zkroucených lidských bytostí bloudících touto krajinou a snažících se neúspěšně o vyhnutí se těmto požíračům lidskosti. Sophie Hirsch tak vytváří svůj vlastní specifický svět, kde se křivolaké ulice perou s postupujícím barevně deštivým pralesem za rámusu tympánů, kdy každým úderem paličky vedeným neomylným pohybem ruky demiurga-umělce vychlístne bohatý plivanec barevné hmoty, který infikuje bílé plátno, čímž jsou inscenovány tyto fantastické výjevy vzniklé při erupcích přebohaté umělecké imaginace malířky Sophie Hirsch.

 

Johannes Mundinger
Bahnhofstraßen und Ruen
Boulevards, Lidos, Laan-
selbst auf den Fifth Avenuen
fällt Sie die Leere an- (Gottfried Benn)

Tvorba Johannese Mundingera vychází z prostředí města, je symbioticky propojena s ulicí či lépe zastrčenou nenápadnou uličkou končící rozpadající se zdí. Tyto zdi jsou plátna pro dílo malíře Mundingera a není jistě náhodou, že Mundinger má ateliér v Berlíně, ve městě, které bylo jistou zlověstnou zdí tak krutě a barbarsky potrestáno po dlouhé desítky let. Mundinger, který bezpochyby vychází z estetiky street artu, tuto svéráznou uměleckou kategorii výrazně překračuje a doplňuje. Jeho malby jsou citlivým způsobem formovány jistou dávkou barevné lyričnosti, která a to slouží k malířově „výtvarné cti“ nesklouzává do podbízivých poloh a udržuje si jakýsi hravý a až „Miróovský“ charakter. Mundingerovou další zvláštností je také nebývale silná snaha o propojení malby s daným místem hraničícím až s téměř Gesamtkunstwerkem zcela v intencích Schellingovského „notwendige Gottwerdung des Menschen“. Mundinger tím tak vytváří ve velkoměstské džungli specifické prostory, které můžou nahánět strach či snad lépe vzbuzovat úzkost v srdcích nivelizovaných nákupními středisky bez konce a tím znovu dávat naději v pocit, že i město jedenadvacátého věku může být vhodný „Lebensraum“ pro člověka dnešních dnů.