Past
Minulost
Přítomnost i budoucnost je minulost a to okamžitě, jakmile obé nastane. Takže co vlastně je? Jen minulost?
Možná mají pravdu Buddhové, že je jen přítomnost, ptám se tedy kdy? Papouškuje to kdekdo, může se svaté zpochybňovat? Proč by lhali?
Sere pták.
Je to život, je to příběh, ve slovech i za slovy, nakonec se nabaloval, až se nabalil do obrazů za poslední dva roky. Je to cesta v kruhu po mé snaze o malířství, vyzkoušel jsem v životě skoro všechny jeho možné polohy, od víceméně realistické malby, exprese, imprese, je to prase, až po abstrakci, by řekl možná dějepravec umění. 
V září osmnáct jsem dostal životní zakázku. Spadla z nebe a do nebe po skoro roce dopadla. Byla nebyla. Odmítavé gesto pana továrníka bylo osvobozující a inspirující… pomohlo, dalo by se říct, vzniku těchto obrazů. Za jiných okolností by bylo něco podobného u něj na zdech v jedné krásné, svou velikostí zvládnutelné místnosti.
Sere pták.
Ještě k obrazům obecně: Když se podíváte, vznikne ve vás a je vámi vnímán obraz. Optikou očí je dost složitě – a lidem nikdy pochopitelně, jak říká Dr. Sacks – elektricko-chemickými impulsy převeden několika centry mozku na vnímání barev, tedy tvarů a prostoru, a ještě libosti z té či oné. V případě vady či zranění černobíle, dost jinak, ale pořád se jedná o obraz, opřen nebo pověšen. Nejlepší náprava je poprava.
Védy říkají, že vše, co vznikne, zanikne, odtud také hinduistická mantra opakující jméno nejvyššího boha Ramy, ram ram, znáte to z galerií, rám na rám, tlustý, tenký, kudrnatý, me too, prdelatá, nebudě to také ľahké, drahá, som muž, říká básník… To, co je nejvíce skryto, je vším, dá se to pochopit, je, ale jen a jen jeden, který jest vším, to dává smysl, že, nad tebe, Jendo, není.
Není tak není.
Děti milují zpodobování, je to vrozené, děti milují malířství, každý to zná, otevřená dětská mysl… auf, wake up, budíček, suerte o muerte, peníze nebo život, zdá se to beznadějné, je to beznadějné, ale znáte to, nic nevychází přesně podle plánu.
Proč dali Germáni svému nejvyššímu bohu jméno ruské číslovky? Odin. Líbí se mi, když mu Gayman říká Středa, synkovi Stín, taky líbí.
Za slovy jsou všechny obrazy za slovy.
Všechny obrazy jsou vlastně zátiší, skladba barevných fleků, možná něco jako tisícihlavý symfoňák, já si říkám, že hnětu těsto, převaluju, nechávám odpočinout, a zase a zase totéž, až už to stačí.
Kolorovaná fotografie.
Práce s reprodukcí, to je můj životní evrgrýn a vzkaz začínajícím kolegům, když je člověk blbej, musí si pomoct jinak.
U obrazů Sama doma, Král Slunce, velkých Zátiší s kobercem, knihami, ptáky, štětci a barvami jsem použil a začal zpracovávat, hníst, fotografie, někdy hotových nebo začatých nebo neexistujících obrazů. Obraz Ptáci, vyfocený v ateliéru na Žižkově ještě v počátcích práce, je z výstavy Slovanská epopej 12–13 a stal se motem všech čtyř velkých zátiší; když se věci u prvního rozehrály, nechal jsem ho znovu vyfotit, znovu vytisknout, a tisky opět prohnětl, minulost se stala na chvíli přítomností.
Obraz „Matka“ na Klepci s Pepi jeden a půlletou byl zvláštní exkurs do struktury tisku a obrazu jako takového, tenký vlasový dlouhý štětec, třicet let jsem zvažoval, jak Matku namalovat, tisíckrát ji fotil, jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal a měl důvod. Čtyřistatunová žulová Matka posetá kusy křemene je mocný zářič a chrání nás.
Tmavé jsou variace na Bouři, strakaté jsou abstrakce, palety žáků k vyhození jako u obrazů z Půstu, vložené příběhy, rámy, nic nového, minulost.
Nežijeme ve vzduchoprázdnu, válka proti lidem je v plném proudu, svobody padají jedna za druhou, politici řádí, lžou, krok za krokem budujeme sami sobě oprátku – žalář – svým strachem, vírou mas v „rozhlas a televizi“ a tak dále, a dále to už znáte, lžou, lžou a lžou, jako vždy a všude. Zlo to jinak neumí, drobné krůčky časem úprkem se stanou, drtivým okovaným digitálním krokem, smrtí lidskosti, zla vítězstvím… haj hou, tak to chodí… času je dost a jako vždy na tisíciletí.
Jo, bratří a sestry, tak to chodí, je to na nás lidech a možná už ani ne.
Jeden to vidí pesimisticky, druhá optimisticky, normální je středa, pracuju dál, žiju dál, vidím, co vidím (podobně jako hrdina ve filmu Od soumraku do úsvitu), jestliže existuje takové zlo, možná musí existovat takové a mocnější dobro, a zvítězit, není-li tmy více.
Pohyb pochyb.
Z moudrosti starých dob, opravdových počátků naší civilizace, zůstaly příběhy, pohádky, ujařmený lid se k nim choulil… rytíři Blaničtí, povstaňte!
Je to pesimistické, žádné světlé zítřky nevidím, když jsem psal Půst, vložil jsem pro pobavení postapokalyptický příběh, psal se nějak sám, vlastně jím půst začíná. Podobně se vloudila Šeherezáda, prostě se jednou napsala, a dál už to znáte, když se řve a píská, lítá kamení. Optimismus dnes bych nazval pomatení, třeba námořníka v koši, který volá dolů, že se moře uklidňuje, když vlny mohutní a hrozí převrácení lodi.
Serenáda, co je to za slovo? sera je večer, náda nic, večerní nic, my Češi víme, že sere nic.
Dotýkat se štětcem nebo uhlem a pastelem tvarů na ploše tisku je samo o sobě zajímavé, ostrost tahu štětcem na pozadí neostrosti vytváří okamžitě náznaky prostoru, postupně dochází k „zprostorovatění“ placatého obrazu tisku, je to taková hra na prostor, malý, ale naše, postupně jsem tisk začal považovat za podmalbu, ze které a v ní hnětu obraz. Přizpůsobuju se všemu, často zásobuju okraje, změním perspektivu, drobný pohyb, něco zdvojím, ztrojím. Něco přibude, něco ubude. Něco napnu, zavěsím drapérii, něco jako christovské zabalení, někde přibiju hřebík, akupunktura je můj častý námět, stovky kreseb, Ježíš podstoupil finální akupunkturu, klasické tři hřeby cituju často, často mnoho hřebů, život je utrpení, na kříži ze čtyř cihlových stěn, den bílý byl v boku proboden (J. Wolker, Vězeň).
Zavěšené plátno, přibité v rozích, Veroničina rouška, papíry přibité hřebíky, Lutherovo desatero na dveřích kostela, ruce a nohy Ježíše k trámu, trám je rám ve tvaru T, smrt rámuje život ve tvaru T… TT znamená táta… otec… TTT znamená tatatatá… osudová… žena… dítě… dcera a matka… samotřetí… nebo bůh, syn a duch.
První obrazy z výstavy jsou dvě bouře v rozích rámu a tři další „černošedé“ využívají tisku z desky dřevořezů Bouře a Ornament z roku 1992, řadím k sobě fragmenty jako políčka černobílého filmu, dalo by se říct, rytmus černé, bílé, šedé, roh rámu je symbol rohu obrazu, pokračování, velikosti obrazu, vtip, slovní hříčka za slovy.
Zavěšená látka, drapérie, symbol života, tepla, tajemství, chtěl jsem to použít v salónku, deset stěn deset obrazů, některé měly být veselými paletami, kobercem z palet v rámech, bez rámů, tak jak se nápady rodily pod rukama a zůstaly v hlavě, v paměti, v minulosti.
Větvičky jsou tak křehký reliéf, že jsem se je pokusil znehmotnit do plochy, namalovat, vznikl jeden obraz, na druhém se ještě pracuje.
Rekonstrukce Krále slunce, znovuvytvoření již neexistujícího obrazu na schodišti zámku, časem přibude ještě průsvitný panáček přibitý na dveře do oválného sálu a deska na schodišti pro manipulaci s hmotou dolů po schodech, proražená několika hřeby s kapkami krve z ran, čekají na zhmotnění, kdo počká, se dočká, třeba kočka.
Popisuje se a mluví slovy, což jsou také symboly. Název Past, Minulost, je jako vše symbolický, a také slovní mezijazyková hříčka, pokračování poslední výstavy Půst, a kdoví, další bude třeba pst, post, poušť, psát, nebo pásli ovce valaši, překlad slova minulost do angličtiny je Past – pro nás to ovšem znamená past, vědí anglicky mluvící, že naše past je jejich trap?, ne, slovo trap je česky snadno čitelné, je to imperativ od trápit, trpět, utrpení, zvláštní, že, přesně, co je past pro lapeného, jaká je etymologie slova trap pro anglicky mluvící? Nevím, zeptám se.
Dotýkám se vlastních dějin, jak malířských, tak života běhu, a že to sviští, chodím v kruhu, dalo by se říct, cituju a používám sám sebe s radostí, stejně se tak děje vždy, na minulé navazuje právě vytvářené a tak dále, vyzkoušel jsem si v malířství mnohé, bavilo mě zkoumat toto řemeslo, třeba Brueghel a láska, údiv a zvědavost k jeho obrazům mě provází už od devítiletky. Učitel Ruta byl malíř, vše maloval do čtverců, miloval Brueghela, často nám o něm přednášel a ukazoval jeho obrazy, nosil manšestrákový oblek, což v tesilových oblecích šedesátých a počátku sedmdesátých let byla rarita, natož na základce, mohl si ji dovolit jen náš učitel kreslení, byl prostě umělec.
Na vojně mě taky tolerovali, jako umělce brali i používali, málokdo si uvědomuje, obzvláště umělci sami, že výtvarné umění slouží vždy jako reklama ideologie mocných, která má svoji záslovní malířskou informaci pěkně zafixovanou a čitelnou přes tisíciletí.
Všechna moje vojenská díla zmizela, nejsou… není, tak není… nebo je?... Jedna obrovská freska a snad čtyřmetrový obraz do tělocvičny s běžci a diváky na stadionu, jen trochu ho vidím v paměti. Freska ve vchodu štábu měla tuším plochu více něž třicet metrů čtverečních, byla do oblouku, měla být hotova k výročí SNP (Slovenské národní povstání), oba vládci útvaru, podplukas Lyšaník a politruk major Kubík byli Slováci, záměr byl udělat jen praporečníka od hrudi nahoru nalevo na straně dveří s obrovskou červenou vlajkou v rukou ve větru útoku, rozevlátá vlajka v té monumentální velikosti mě fascinovala, na pozadí krajiny s tankovou bitvou, něco jako krajiny pod kopyty Velázquezových koní, ve které se to hemží stromky, figurkami se samopaly, střílejícími a vybuchujícími tanky, dýmem a různými ohňostroji šrapnelů a světelných kulek. Jenže udělat v oblouku těchto rozměrů žerď vlajky jsem nedokázal, ať jsem to črtal jakkoliv a pokoušel se o iluzi perspektivy, či aspoň rovnosti žerdě, nešlo to, dnes si říkám, měl jsem tyčku více narovnat a vlajku udělat přes celý zbytek oblouku, no, možná škoda, nevím, neudělal, byla by stejně brzy nebyla, záhy po převratu a odzbrojení státu se staly z kasáren bytovky. Rozdělil jsem oblouk do tří polí a namaloval do každého velké hlavy spolusloužících po ramena a hruď. Kolega z Blavy byl největší, říkali jsme mu mezi námi hlava brava, snad více než metr ksicht se žilkami v očích, strništěm, vlasy atd., prostě věrné portréty, chlapci mi stáli modelem, každý je musel poznat a poznal, vzali to naši oficíři, hádali se nakonec jen kvůli tvarům tanků a samopalů, že nebyly všechny bubnové či tak nějak, měsíc jsem mohl chodit jen v teniskách po útvaru a každý den pro barvy ve vycházkovém do města na vycházku, což znamenalo pár piv, papírnictví, někdy něco k snědku, někdy sauna, a návrat do kasáren.
Sauna bylo zvláštní, tiché a řekl bych až dojemné místo. Kdo asi chodil dopoledne do sauny, často také oficíři po noční obou útvarů, viděli mě tam, nikdo ani necek, toto bylo privilegium naprosté, umělec si vybojoval pozici umělce, malíře, to obdivovali, dělal jsem všechno, od písma psaného i vyřezávaného z polystyrenu a politických témat, jako třeba VŘSR, Varšavská Smlouva, zlý kapitalisti, Lenin, Husák, únor musel být atd., na stojany agitačních ploch všude možně venku po areálu. Osm, možná deset dvoumetrových panelů s jídlem v kuchyni, těch je škoda, že také zničeno, dnes by to byla pecka a jistě už dříve prodaná pecka. Na hobře na silném dřevěném rámu zašpiněné a umaštěné obrazy, když jsme obrazy sundávali, padaly na zem stovky švábů, měli hnízda na spodním okraji rámu, po celé délce a pěkně šikmo ke zdi vytáhlé, sypali se na zem a tam jsme je nabírali s Vladimírem lopatkou a smetáčkem do koše, pak jsem obrazy umyl a rekonstruoval, původní jsem bral jako podmalbu, stejně jako nyní u obrazů, stoly se žrádlem a podobné kuchyňské zátiší, salám, který jsem domaloval v předním plánu, měl klidně k metru, možná více, to si matně pamatuju, různé velké rolády, knedlíky, bašta na talíři, prostě malířská pohoda, kdoví, to nejlepší z osmdesátých… bylo nebylo, není, tak není… běžci v tělocvičně, také skončili asi na smetišti, byli rozebratelní, na několika sololitových deskách, matně si pamatuju to množství tváří v hledišti, hodně impresivně a velkým štětcem, oči, otevřené huby a výrazy některé dole měly pak fleky, impresionistické barevné reje, cca dva a půl, tři, na čtyři pět metrů, možná více, vím, že figury běžců vpředu byly hodně velké, odshora až dolů, a ještě uřezané nohy a hlavy?, hodně expresivně barevné, fialové, zelené, žluté atd., neue wilde, že, fotka byla tuším z Mladého světa, no prostě díla z časů služby vlasti, tak jsem přísahal a věděl jsem, co dělám, to je na delší povídání, fašouny jsem nesnášel, ale vlast je vlast, přísaha je přísaha, byl jsem a jsem schopen ji dodržet, vyřádil jsem se na salámech a dortech a pečených husách, nožích, vidličkách, atd. Rozmalovaný jsem tedy byl, a hlavně protahoval průběh práce, jak jen to šlo, neb vycházky pro materiál byly časté, po kasínu jsem mohl chodit v teniskách a v košili… lidé, co nezažili, asi nepochopí, co to je nenosit pořád kanady a kopřiváče s opaskem v pase přes kabátek, co to je dva tisíce maníků u motostřeleckého pluku v roce 86-7, Slováci, mnoho Východniarů, Rusíni, Češi, Cigáni, Maďaři, no prostě dobrá společnost, dril ovšem byl drsný, na Vánoce a na Silvestra nástup každé dvě hodiny ve dne v noci, aby někdo neměl sebevražedné či jinak destruktivní pohnutky ze smutku po rodině, maníci měli třeba jen jednou za rok na týden opušťák, když měli průser, ani to ne, jenže chlapi z východu tam jeli skoro celý den a noc, pak po dni vlakové pitky spali den po příjezdu, další den se zase ožrali a další den se porvali, další ožrali a další už mazali večer na vlak, ožrali se už v něm a pak protahovali v domažlické hospodě až do předepsané hodiny večer na bráně, nebo tak nějak, já opušťák nikdy neměl, měl jsem umělecká privilegia, pár průserů, nádherný rok, nikdy nezapomenu, třeba jednou jedinkrát jsem na víkend zdrhl za Zdeničkou do Prahy a do Klimětic, což dělali absové bezproblémově, tolerovalo se to a hlavně u ženatých, bylo nás jen devět dubnových, tedy od září devět (pustili nás v dubnu 87 potajmu v noci nad ránem, aby ostatním nebylo líto, posledních 48 hodin byla věčnost…), a samozřejmě hned na nádraží mě viděl major Kubík, nechal mě odjet, jen v pondělí ráno jsem byl pozván na koberec a Kubík mně to vytmavil, končil svojí slavnou větou Majner dělajtě ako vietě, politruk, měl na prsou dvě zlaté piče, dva kosočtverce, stejně jako velitel všeho, podplukovník Lyšaník, to znamenalo, že dělali důstojnickou školu v Rusku, no, basa nebyla, ale nikdy opušták byl trest, Vánoce a Silvestra v kasínu v alkoholovém oparu, chodili ke mně do PDA (posádkový dům armády s kinosálem, za branou kasína!, kde jsem ve sklepě žil a půl roku i spal) na panáka i furťáci, na Silvestra i kapitán s námi pár nalil do hrdla, Zdenička přivezla whisky, slivovice byla vždy.
Na střelby jsem od září už nikdy nešel, velitel roty zuřil, po telefonu vyhrožoval, že mě zavře, na radu odcházejícího absy Karola Pichlera, dnes slavného slovenského umělce, jsem ho poslal do prdele, a tak schovali můj kulomet vzor 58 do bedny a přestal jsem pro takové věci existovat, byť ostré střelby byla nejzvláštnější věc a atmosféra vojny, všichni byli kamarádští a usměvaví, to víte, máte padesát ostrých v zásobníku kulometu, to už je extra síla a zbraň se dá vždy otočit ze směru terčů… natož pak ostré z BVP, bojové vozidlo pěchoty, čtyřicet raket a s laufem spřažený kulomet 7.62. Neuvěřitelná přesnost střelby optickým zaměřovačem na kilometr i více, to byl klid jako v kostele, z velitelské věže ve sluchátkách jen samé vtípky, otočit lauf, věž zmizí natotata.
Plukovník Leventál byl nejvyšší šarže u nás na pluku a široko daleko na západním okruhu, dělal finančáka, metr šedesát, spíše méně, mohl by vystupovat v každé černobílé grotesce, měl mě rád, pomáhal mně, jak mohl, a že občas mohl, neb z jeho rukou šly peníze a odměny a tresty všem, měl opravdovou moc, všichni slovenští důstojníci i poddůstojníci byli v Domažlicích víceméně za trest, byla to daleko více než polovina furťáků u našeho pluku s předpokládanou dobou životnosti v případě útoku Bundeswehru a USA Army pár minut, tři pojízdné tanky, tři BVP a pár obrněných transportérů z šedesátých let, kulomety a kalachy, totálně neschopní velitelé, neměli jsme šanci, kdyby to bouchlo, že by mohlo, si nikdo nepřipouštěl.
Pánové měli různé průsery, psychologické i psychiatrické problémy, postřelení na střelbách a podobně, všechny jejich materiály jsem četl, úlet, přítel Vladimír, absa z právnické fakulty se stal po zešílení a odvozu do léčebny našeho majora, plukovního vyšetřovatele, jeho nástupcem. Po nocích jsme se často bavili čtením v materiálech vojáků i oficírů a chlastem, Vladimír byl nedotknutelný, jak od mužstva, tak od velitelů, jezdil domů, kdy chtěl, nechali ho klidně na posteli spát celé dopoledne, prostě ho neviděla pořádková služba, která by jiného skopala z postele, nepřicházelo v úvahu, já musel v šest na rozcvičku na buzerplac a pak na ranní nástup, sice jsem se někde po vyběhnutí vždy zašil, pokuřoval někde za garážemi s někým, občas zašel na plukovní ošetřovnu k doktorům se ohřát, tehdejší zima byla památečná, všude závěje sněhu a teplota dlouho kolem dvaceti pod nulou, nebo na panáka, ale to ráno nešlo, doktoři spali jak zařezaný, ti měli ovšem také vegáč, často byly u nich mejdany, někdy jako panáky sloužilo něco proti kašli v malých hnědých skleničkách, to byla jízda, cikán sedí na cimbuří balkonu a hraje na kytaru cikánské balady, pohoda, řízečky, tataráček ze svíčkové, topinky, kuchaři byli Vladimírovi vděční a klidně udělali majonézu ze čtyřiceti vajec i v noci, z méně to v obrovském měchadle nešlo, jen jsme si trochu nabrali lžící do misky. Chyběly jen baby. Ale na nástup jsem musel, Vladimíra při odpočítání nepočítali, všichni přítomni, zařval vždy velitel jejich čety, nešetřil, nebo umazával basy a tedy dny navíc na vojně těm, co to měli za pár, to mělo cenu nedotknutelnosti, a oficíři věděli, že ví.
Sauna byla klidné území, pozdrav v ručníku pro kapitána a jiným od nás byl velmi neformální, s některými jsem musel pokecat, některým od pluku péesáků, pohraniční stráž, privilegovaný útvar, náš jen k jejich pomoci a zadržovací kanónenfutr, dobrý den přeju, nikdy mně nikdo z mnoha důstojníků a poddůstojníků nic nevytýkal a nenahlásil, a to jsem chodil bez vycházky, dírou v plotě nebo přes něj na bednách, brali to tak, že umělec je jiný a do sauny asi musí… nevím… tolerance úplná… byl jsem taky na vojáka jeden z nejstarších, od září nejstarší, mnohdy už jejich věku, takže to brali i tak.
Plukovník Leventál, možná se psal Lowentahl s umlaut?, mě dokonce ke konci služby pozval domů, jeho paní navařila, fakt doják. Hrdě mi ukazoval svoji malou funkční repliku skoro metrového děla, stála v předsíni. Několikrát mě v noci, když měl službu dévéťáka (hlavní dozorčí na bráně), dovlekl ožralého namol a polehávajícího na buzerplace do postele, na bidlo, Majnerku, tak pojď, jo, pomáhal opravdu hodně, považoval mě za soukmenovce, byl to hodný člověk, a já na ježka tehdy vypadal jako Kafka.
Když mě bavil Tintoretto, máchal jsem štětcem zhurta, když Bosch, dělal jsem malé figurky, když Blake, byl jsem blejk, mám slušnou zásobu různých forem a estetik, kterými jsem za kariéru prošel, množství ještě neexistujících, ale možných obrazů je velké, vše se stihnout nedá, to dá rozum.
Vše souvisí se vším, začíná být zřejmé, čas poposkočil a dnes máme náhubky, jako otroci… nikdy proti žádnému viru chránit nemohou, lidi prostě nemají představivost jeho maličkosti, ani jeho množství a způsobu šíření jako aerosol, nečtou jiné zdroje než lživé, a tak nosí náhubky na ulici v mrazu, v dešti, a taky za jízdy sami v autě, a věří zkorumpovaným lékařům a hygienikům… mají strach, že dostanou rýmu, i mrtvý po pádu ze žebříku prohlášen mrtvým na kokovid… kokoti…
Zmizelý obraz Král Slunce na schodišti zámku Týnec u Klatov a jeho rekonstrukce byla zábavná, drapérie do oblouku stěny z jemného igelitu, ten jsem pomaloval portréty zámeckého pána, sebe a ženy z oblak čurající, krásné dílo Honzových řemeslníků zakrývalo kousek náhodou objevené staré nástěnné malby, hedvábí, vábí, baví, uvidíme, třeba jich ještě pár přibude, nápady by byly.
Havířovské nábřeží, louka dětství, rodiny, přátel, snový letecký trenažer, časté drobné letecké krůčky těsně nad loukou dolů nahoru ve snech jsou euforické… loučení se s městem, matkou, řekou, vším… Lučina je moje řeka, divokost břehů, meandry, ach, jen málo řek zůstává živých, Lučina, prastará prvohorní sprašová řeka, putuje milióny let od jednoho útesu ke druhému, točí se, holka moje modrooká, loučím se s tebou navždy, řeko moje… matko… otče, s tebou už se neloučím, dávno s tebou jsem. Vše se už dávno stalo, dnešek i zítřek… život i smrt… bylo nebylo… vítr vane… jak jen toto vše jest možné, jak to?, kdo to stvořil, kdo jen mohl být stvořitel té strašné symetrie… přece Jeden, Odin.
Znám jen tři města postavená pouze na jednom břehu řeky, Havířov, Váránasí a Nižnij Novgorod, Ganga je majestátní, Volha obrovská, údolí za ní nedozírné, Lučina, malá podhorská říčka, pramení pod Lysou horou, do Ostravice se vlévá v Ostravě.
Lidé se přou, vraždí kvůli tomu, jestli je Jeden jeden, dva, tři nebo šedesát… člověk to nemůže pochopit jinak než symbolicky. Obrazy jsou symboly, čeho že jsou symboly?, čehokoliv, všeho, Jeho ho ho hó…
… tady pro zájemce – ať najde v Půstu str. 181 až po konec odstavce Symbol na str. 182…
Lidé přijmou za své, za pravdu, za lež, cokoliv dlouho a často se opakující. Některým z nás připadne křesťanství, že je naše náboženství, či dokonce základ naší civilizace, říkají to i vzdělaní lidé, jejich předkové byli vybíleni, když nechtěli přijmout pouštní náboženství, tisíc let jim ho vtloukali do hlavy, až vtloukli. Kdo nechtěl, sťal ho meč. Časem nebylo hlav bez této lži, základ nemůže být zprostředka, dějiny a genealogie hovoří jasně. Mimochodem, Ježíš je čtrnáctý, poslední z panny neposkvrněně narozený Bůh, první je Horus, víra je černá díra.
Vždy se tak bude dít, říkat masa Bob, masa je k pasení, nejlepší pasák je náboženství a strach a svoboda a demokracie, to je jasné, tudle jsem potkal kamaráda účetního mého věku, vůbec nevěděl, co to je demokracie a proč a pro jaký počet ta vláda lidu byla udělána, tedy pro pět procent svobodné aténské populace, ostatních devadesát pět byli otroci.
Dnes si lidé užívají svobody nosit náhubek, jsou hrdí na lež, že chrání je, přece i tebe, zítra digitální okovy skrze vědomí, z toho už únik nebude, fajn ochrana, že, tak určitě.
Roušky nosí i tam, kde nemusí, pane bože, inteligentní lidé, věří lžím, ale tak to chodí. Bolí to hlavně u dětí a mladých, dyť to známe z dob budovatelských, z dob počátků německého fašismu, vždy byla masa mládí vpřed a vždy připravena být zneužita… mají nastavíno, jako víno… následně za pár desítek let se dospělí vymlouvají, že byli mladí, tak určitě, byli blbí a mocichtiví.
Znám to sám ze svého mládí a sametového inscenovaného převratu, byli jsme zneužíváni a zneužiti, me too, jak s chutí jsme pomáhali, nešlo to prokouknout, až ve středu večer už bylo divný, že nikoho nezatkli, dnes známí byvší komunisté a někteří tajní byli nejaktivnější revolucionáři, a taky zasedli rychle ve vládách, soudech, i ústavních, parlamentu, bylo a je jich tolik, nelze jmenovat, je o tom nejen kniha o tajných z řad výtvarníků, nejdůležitější kompromitující informace vítězové skartovali, nechali nás v NTS (Nezávislé tiskové středisko v Galerii mladých U Řečických, jedna z mála kopírek a distribuce tiskovin a pohlavních chorob…) tisknout a rozvážet letáky, v Laterně řádit celé dny partu hic, ale, no, trochu to zasmrdělo, smrdí, nevadí, tak zlé to jistě nebude, pohoda, přece mladost, naděje, revoluce, svoboda, láska, pravda, demokracie.
Nedá se nic dělat, haj hou, tak to chodí.
Masa Bob říkat, nechodit Vašek s pány na led, šel… za trochu lásky šel bych světa kraj, že, jo to bylo vzrůšo, sexuální revoluce, pod Stalinem tekl chlast, drogy zadáčo, serenáda, náda, Dáda ráda… máme, co jsme, chtěli, me too, jsme v Ráji, Raj-chu, na tisíciletí, ach, masa Bob říkat, nejezte to, ale Eva si nedala říct, a tak si kousla, a dále to už znáte.
No a to je vše, vítejte, bavte se, nebude to navždy.
Výstavu věnuji naší dceři Pepi.
Děkuji, Pepi, že se narodila, že je a měla sílu nás zase dát dohromady, vybojovala si život ve zvláštní okamžik a později také otce, oba rodiče pěkně pospolu, lásku, trochu jsme k tomu přispěli, ale jen díky ní!!, tedy, Pepi zlatá, děkujeme, jo, to malé děvče modrooké, je silná a mocná čarodějnice, že kreslí čáry a maluje každý den, netřeba dodávat, beranice, beran, ram, ramram.

P. S.
Pár lidí se mě na vernisáži desátého prosince ptalo, proč se kniha, kterou dostal každý příchozí, jmenuje Půst, otázka mě zarazila, jak jednoduše odpovědět, párkrát jsem mlžil, podobně jako jsem neřekl v Rudolfinu, že všechny obrazy jsou tzv. automatické pastely, tedy jak volba barvy, tak tahy rukou jsou plně pod kontrolou toho, co nemám pod kontrolou, říkejme tomu podvědomí, rozhovory s ním, zapsaná a mnohdy přesná a srozumitelná slova, mnohdy nejasná, nepochopená, nepřeložitelná, a totéž s nakreslenými tvary.
Grafy, nákresy architektury, strojů. Grafy času byly zřejmé, interpretaci jsem nedokumentoval, bylo to příliš strašidelné, mnohé už se stalo. Věštby jsem bral a četl jen ve vztahu k mé osobě a mému budoucímu a minulému osudu, života běhu, osobním problémům. Představa, že by se mohlo jednat o celospolečenské jevy, mě tak vyděsila, že jsem o tom ani nemuk, abych nebyl za blázna. Tvary bublin nad jednotlivými čísly roků od 1998 až po hodně za tisíciletí byly tak výmluvné, že děsily, roky, právě tak zvaně nyní minulé či míjející – 18, 20 – byly děsivé, to mně okamžitě šlo hlavou, válka a podobně, osobní velké problémy, nepřikládal jsem tomu váhu, kreslil jsem dál, a když dokreslil, začal jsem další… bubliny bobtnaly, až nabobtnaly oproti předešlým, byť už zjevně větším kolem let přelomu letopočtu, do graficky několikanásobku, pocitově katastroficky, a dále se zvětšovaly, v roce dvacet osm se prostě bublina nevešla na papír – a vypadalo to, že ani ruka na ni nemá k dosažení někde za papírem a člověk že by musel s pastelem chodit po místnosti a kreslit do vzduchu nebo po zemi… po roce třicátém čtvrtém a možná ještě osmém nelze komentovat, snad se nestane, něco jako v knize Půst, kde zmrzlá parta se choulí hlady v zemljance a živí závidí mrtvým, tedy do té doby, než Kretén propadl do sklepa rozbořeného statku, řval jak tur a ostatní po seskoku za ním také, ale ne strachem, ale radostí ze záchrany. Ve sklepě byl sud se skotským singl maltem, který měl podivuhodné vlastnosti, ostatně jeho obsah, Kulajla, také… jaké se dočtete v Půstu, a tím se to celé obrátilo k lepšímu, naděje umírá poslední…
Je to divný, když člověk, aniž chce, odhadne budoucnost, co to je?
Půst je vzpomínková kniha (stejně jako výstava Minulost/Past a text k ní), katalog i prorocká kniha – nejen k mé osobě, ale také k celé společnosti.
Půst jsem po hrubém dopsání knihy záhy zažil, a to velký, a s předstihem k dnešku i osobní půlroční lidský i pracovní lockdown z pocitu studu, trapnosti a selhání. Jen jsem vegetoval, zvetil jsem se až koncem roku sedmnáct díky kamarádům z Centrály a sil nabral hned po začátku roku osmnáct. Když náhle v lednu umřela moje kamarádka Šárka, která jediná mně v té strasti a smutku pomáhala, na její počest vnikl Obraz pro býčí ženu, jako mávnutím proutku jsem si uvědomil cenu života, zbytečnost trápení, a začal se usmívat, vydal Půst, dokončil poslední tři obrazy a otevřel v únoru stejnojmennou výstavu, v dubnu se narodila Pepi.
 

Obrazy v obrazoch

Martin Mainer vytvoril pod názvom Zátiší I. velkolepú alegóriu malby v rozmeroch 180 x 270 cm: odfotil stenu svojho bývalého žižkovského ateliéru s rozpracovanímy opretými a zavesenými obrazmy a rámamy. Zahrnul do záberu aj priestor pred touto pracovnou stenou. Je to miesto kreatívneho, plodného procesu: Nájdeme na podlahe rozhodené tuby, flaše, plechovky so štetcami, kběliky - a vtákov, vycpaných väčšinou. Digitálnu fotografiu velkého zátišia nechal natisknuť na plátno a začal predlohu, ako tak často v posledných tridsať rokov domalovávať, dokresloval, sám to nazíva “kolorovať”a tentokrát obraz dotvoril aj ako asembláž, o ktorej je následovne reč. Batolia sa a hniezdia tu kačky, čierny havran žmurká pod stoličkou a velké množstvo ďalších druhov vtákov, existujúce a vymyslené tú žije svoj atelierový život alebo svoju poživotnú existenciu.  Stoja na podstavcoch, na kus haluzi, sedia aj na obrazoch, na rámoch a jeden ani nesedí ani nekráča, ale je skrz chrbticu k stene priklincovaný.

Trompe l´oeil.

K bohatosti drůbeži sa pridružujú tak isto bohaté skutočnostné a časové vrstvy tohoto trompe l´oeil. Siahajú od obrazov zobrazených v načatom centrálnom, velkom obraze ktorý v tomto obraze vidíme. až po ready mady. Zo “skutočného” priestoru zobrazeného atelieru prerastajú do neskutočna zobrateného obrazu větve stromu. Na jednej z nich sedí, chrbtom k nám otočený šedočierny kos alebo drozd, dívajúc sa, stejne ako mi do toho obrazu. Je to Mainerov pozdrav majstrovi trompe l´oeilu H.C. Escherovi a surrealistovi a konceptualistovi Renému Magrittovi. Tento centrálny obraz má svojú existenciu ale aj mimo Zátiší I. Dostal sa pod názvom Zátiší s ptáky už v roku 2013 do reálneho sveta galerijného provozu, meria 180 x 230 cm a bol v roku 2013 reprodukovaný v Mainerovom katalogu Slovanská epopej 2012-2013. Sama doma. Vize pro tebe.

Ale naspäť k Zátiší I. Na zobrazenej stene sa vedla množstva malovaných obrazov najdú aj dva z Mainerovich reálnych obrazov, ktoré pre tento účel namaloval, a jeden starší, ktorý pre Zátiší I. upravil. To je to ready made v ľavom hornom rohu včetne na ňom sediacej, pestrími farbami zdobenej sýkorky. Hneď vedla po pravej strane je zmenšená malovaná ozvena ako obrazu, tak aj vtáka. Obrazy ukazujú oranžovo-fialové nebeské hĺbyny, nekonečno, do ktorého pestrá síkorky a jej malovaná podoba zvedavo nahlíží. A najde sa medzi všetkými timy vtákmy aj podvratne-vtipná 3-d pohľadnica, reprodukcia francúzského salonného obrazu od Williama Adolphea Bouguereaua s motivom narodenia Venuši. Jej rám Mainer ešte pred viacerími rokmy dozdobil silikonovými hmyzoidnimy chlupatinami. Všetky tieto vložené diela sa dajú rozvesiť aj samostatne. Na povodnom obraze potom ale ostanú osyrotené miesta.

Okrem tých niekolko málo živých tvorov, všimnime si v strede na podlahe cupitající zelenú dvojicu, je vela ďalších síce vypchatých ale ako živých a sikorka je dokonca z dovodu zaručenia jej večného života alebo prinajmenšom čo najdlhšej telesnej zachovalosti hrubou farebnou vrstvou priam balzamovaná. Zoči voči tu zobrazeného svetu máme znepokojivý, skoro až surreálni dojem že v tomto nature morte sa premieňa života na smrť a smrť na život. A kto za to može? Maliarov um.

Premeny

Do Allegórie malby a času patrí aj starý, svojim obrazom opustený rám, vložený ako bolestné prázdno do odrezanej, v kúte odstavenej vydlice vedla prkien z baumarktu. Staromajstrovská kresba sa tu bezprostredne stretáva s digitálnou fotografiou. Zo stromov sa pília prkná, z prkien sa vyrábajú rámi a blindrámy, prkná sa narežu na dostičky, a tie tu slúžia ako miesto posledného odpočinku vtáčikov a kachien. Týmto metamorfózam odpovedá na pravej strane obrazu ďalšia alegória: Podložený dvoma na sebe postavenými kýblami s farbou a o privelký blindrám opretý je monochrómny obraz nebies, s rybami. Výrazné, uhlom písané čísla trojky, tieto umelcove skratky pre prsia a zadky sa zhustia smysluplne do nebeskej plání. Odvádzajú nás k iným myšlienkám, preč od tých podivuhodných ako klasických, tak aj súčasných alegórií malby a času, ktoré lemujú ten tu zobrazený svet. Je to zobrazenie rozlišných stavov existencie vtáctva a obrazu, zobrazenie prechody medzi dimenziami skutočnosti, medzi fyzikou a metaphysikou.

Sexualita

Vtáci majú svoje miesto v mytológii, v ľudovej a v kresťanskej tradícii. Sú doležitými symbolmi, spojené s duchovnom a s bohom keďže sa pohybujú v nebesách ale aj na zemi. František z Assisi im kázal. V novodobej histórii to bol Alfred Hitchcock, ktorý sa asi najviac zaslúžil o ich specifické miesto v našom povedomí: Norman Bates (Anthony Perkins), žijúci medzi vypchanými vtákmy, ubodal k smrti sprchujúcu sa Marion Crane nehovoriac o Hitchcockovom ďalšom kultovom filme v ktorom sa tento druh obrátil proti človekovi.

“Vták” má ale aj svoj ne-ornotologický význam. V Nemecku už v prvej polovine 15. Storočia vyjadril básnik Oswald von Wolkenstein súlož slovami “Ptáčka lapati”. Tak sa volá aj ranný obraz od Mainera o generáciu staršieho Jiřího Sopka, v ktorom lapačovi ten jeho vtáčik ulieta. Mainerové vtáci sú už časom dolapany, vycpaný. Akurát niektorých z nich, takých malinkých, statočné vztyčených, aj keď zrejme amputovaných nájdeme medzi tubami farieb. Tu sa ale už nejedná o metaforu. V blízkosti leží kniha Mainera-spisovatela Půst. (Wolkensteina tu rád uvádzam, keďže tak krásne súznie s podtitulom dvojmetrového obrazu Havran – Hory – Plata de la strias (Cesta na Hexenstein) ktorý Mainer namaloval v roku 1993. Je to Mainerov ranný obraz s našim motivom.)

Hřebíky

Aj hřebíky v obraze si zaslúžia našu pozornosť. Maliari v ateliéri zviknú si ich zabiť do steny aby im slúžili na vešanie rozpracovaných obrazov. Hrebíky sú vedla múch aj obľúbeným motívom v rámci trompe l´oeil, keďže tak výrazne vedia vystupovať zo steny. Georges Braque v inač kubistickom obraze Broc et violon, 1909-1910 zvýraznil hřebík efektne tieňom. Efekt zobrazenia hřebíkov je aj u Mainera zázračne priestorový. Vidíme ich totiž z roznych uhlov, podriadené ešte k tomu svetelnej perspektive, takže niektoré sú tmavšie a a javia sa tak bližšie, iné naopak. Efekty perspektívy majú za následok, že stena v hornej časti skáče, ubieha roznymi smermi. Mainer si tu okrem toho vychutnáva efekty jeho zatlučenia do omietky puklinamy. To poznáme z animovaného filmu alebo z komiksu. Nezabudne priklincovať aj červa, túto puchúťku vtákov, s tak smutne naklonenou hlavičkou. Klinec v expresívnom podaní, podobne ako ho Mainer kreslí, je pri tom aj atributom spasitela. Pripomenme si tú rajku, udomácnená/usedlá ako jej meno napovedá priamo u Stvoritela, ktorá je  v tomto obraze prebodnutá práve týmto attributom.

Šeď

Kryčiaci ružový výkres, s motívom zeleného rámu je malovaný na do obrazu vlepené plátno, do ktorého Mainer namaloval podobne kryklavý zelený rám. Výrazný farebný akcent oživuje celkovú, tapetou podmienenú, do béžova ladenú kompozíciu obrazu. Priam velkolepím podívaním je tu samotná “šedá” podlaha. Má farby špinavéj, šepsom a ďalšímy farbamy pokydanej podlahy, ktorá sa pre našimi očami premieňa v bažinu alebo nebesá. V nekonečných farebných a obsahových ozvenách súznie s peřím vtákov a kachien. Svojich blízkych ohľadom magíi monochromnej maliarskej hmoty má Mainer u Tiziana, v jeho prebohatej kráse blata a šedi ako na príklad v obraze Sv. Margaréte z Prada alebo v koloristicky podanej šedi Jana Preislera. Že je Mainer “macher” si sám ale aj nám vtipným sposobom kam sa pozreme potvrdzuje: tu, v pravom dolnom rohu na príklad, hneď na “začiatku” obrazu pohodí pred možno na vajíčkach sediacu kachnu, pred túto ďalšiu maliarskú výzvu, plastovú flašu farby. Nie náhodou sa z tejto bravúrnej šedi inač socialistického linolea v normalizačnom paneláku vynára aj ruka umelca so štetcom v ruke.

Atelier

Po opustený pražského ateliéru preniesol Mainer hore opísané dielo v určitom stupni rozpracovania do svojho atelieru v Limuz. Tam ho zasa odfotil ako zátišie v novom prostredí, fotku nechal zasa vytisknuť na tri plátna a vytvoril tak diela, okrem mnoha iného aj s nápaditým rozmerným orientálnym kobercom. Je to vedla vtákov, a nebies ďalší z Mainerovych kľučových motívov.

Maluje umelec svoj vlastný ateliér, tak tematizuje vlastné remeslo ale aj svoju vlastnú maliarskú tvorbu. Rozprava o svojom sposobe vidieť a zobrazovať svet. Možeme takéto diela preto vnímať ako manifesty o vlastnom umeleckom presvedčení, ako autoportréty bez vlastnej podobizni. Najznámejším takýmto obrazom je Matisseov Červený ateliér, kde sa z červenej hĺbky vynára priestor, zariadenie a obrazy. (Matisse bol žiakom Bouguereaua, nemali sa v láske.)

Kunstkamera a domáce tradice ptáctva

Obraz pripomína encyklopédie alebo sbierku vtáctva v rámci kunstkamere ako na príklad tej od cisára Rudolfa II. na pražskom hrade. Od jedného z jeho dvorných maliarov Jorisa Hoefnagela alebo jeho syna Jacoba sa zachovala kváš na pergamente, na ktorej autor zachytil Rudolfovu rajku s bielym chvostom. V tejto kunstkamere sa nachádzali aj práce Adolfa Dürera ako na príklad jeho Zajac a Velký drn. Ale v našom kontexte sú doležitejšie ďalšie majsterštücky ako Křídlo mandelíka alebo Mrtvý mandelík hajní, visící na hřebíku. Tieto kunstkameri, kabinety umění a kuriozit boli na jednej strane symbolickým obrazom univerza, slúžili ale aj k tomu vzbudiť, utíšiť a stupňovať fascináciu a rozkoš dívania a pozorovania. Obdiv patril ako božej tvorivosti tak aj maliarovi, ktorý vedel tú doslova nebeskú krásu verohodne a bravúrne podať. Rudolfovu sbierku možeme vnímať ako základným kameňom aj pre domácu tradíciu zobrazovanie vtáctva. V nej pokračuje cez velkoformátový, v Národnej galérii sa nachádzajúci dyptich Ptáctvo v přírodě od barokného, dlho v Prahe posobiaceho maliara Jana Rudolfa Bysa až k množstvu obrazov týmto motivom fascinovaného Karla Purkyne. Martin Mainer stojí zatial na konci tejto tradícii.

Dušan Brozman