Pětice, pět mladých výtvarníků, které představuje Nová galerie má zdánlivě málo společného. Je to zkrátka „velmi nepravděpodobná partička“. Jistě, všichni jsou především malíři, především tedy pracují s dvojrozměrným plátnem /nebo papírem/. Ale jejich výtvarný projev je velmi různorodý. Od žhavé exprese až po v zásadě geometrické vidění světa. Vidění, které je ale podmíněno jejich věkem.
Karel Štědrý vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze /v atelieru Stanislava Diviše/. Začínal jako velmi výrazný kolorista, trochu geometrista, trochu street artista a jeho obrazy byly docela zajímavé. Spoluzaložil skupinu Obr., výtvarnou skupinu, která sehrála důležitou roli v tvorbě mladé generace, přínosnější ale bylo jeho přátelství s Petrem Písaříkem, se kterým měl /a má/ společný atelier. A také ovlivnění tvorbou Stanislava Kolíbala. Především u Kolíbala vidím jeden z důležitých podnětů jeho geometrické tvorby. Ale pozor, je rozdíl mezi podnětem, ovlivněním, které inspirují k samostatnému výtvarnému projevu a obyčejným kopírováním, obyčejným napodobováním. A tady je důležitá skutečnost. Karel nikoho nekopíruje, nikoho nenapodobuje. Výtvarný svět který vytváří je výsostně jeho, velmi autentický, velmi osobní.
Zajímavými výtvarníky jsou i dva studenti od Vladimíra Skrepla. Hana Garová, která u Skrepla studovala a Michal Rapant, který bude v letošním roce absolvovat.
Garová je Slovenka, která žije v Praze a je stejně výborná malířka, jako kreslířka. Těžko říct, co je u ní důležitější médium. Jak v kresbě, tak v malbě se sice projevuje určitý Skreplův vliv, jeho exprese a „dravost“, ale u Hany je zároveň přítomna jakási „ženská linie“, určitá kultivovanost, která ji nutí skreplovskou dravost do určité míry korigovat. Do určité míry „umravnit“. Prostě převést ji na jinou vlnu. Ale skvěle!
To Michal Rapant žádné korekce nepotřebuje. Velmi výrazný kolorista zvládá suverénně jakýkoliv formát i jakékoli téma, na výstavě je představen jak portrétem, tak i medvídky /pokud se tedy ten obraz do galerie vůbec vejde/ a ve své absolventské sérii, kterou právě dokončuje, má i plátno tři na šest metrů a na něm portrét Václava Stratila. U toho totiž dva nebo tři roky studoval. Výrazná exprese se mísí se skvělou barevností a činí z jeho tvorby jeden z nejvýraznějších příslibů, který dnešní české výtvarné umění má.
Jakub Sýkora studoval pro změnu u Sopka a je to na jeho tvorbě znát. Tedy především jistou tlumeností ve výrazu. Divoká exprese je mu cizí, určité zklidnění, chcete-li „umravnění“ je ovšem jen zdánlivé. Sám o své tvorbě říká: v posledních obrazech jsem se posunul od struktur a plošných abstrakcí k improvizovaným, částečně deníkovým záznamům, nebo také vzpomínkám ukládaným na plátno. Většina těchto obrazů je složena z menších polí, která mohou být vnímána jako samostatná plátna. Tyto obrazy nazývám mixtape, tedy něco jako kazety s nahranými oblíbenými písničkami.
Roman Výborný, pátý z představených, se svojí tvorbou poněkud vymyká zvyklostem. Když jsem se ho jednou zeptal, dá-li se jeho umění zahrnout pod pojem Zombie Art, vrtěl hlavou, že ne tak docela. Ale podle mě není nějaký název určující. Rozhodující je, jak obraz vypadá, jak působí na diváka, a z tohoto pohledu je Romanovo dílo asi nejprogresivnější z pětice vystavených. Když loni končil Vysokou školu uměleckoprůmyslovou /atelier Jiřího Davida/, posteskl si Jirka Černický, že takového absolventa by chtěl mít taky. Osobnost, která je osobností už ve chvíli kdy opouští školu!
Text: Richard Adam
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
