Střet ve smíru

Na rozdíl od jakési stylové a technické čistoty moderny panuje na poli současného umění naprostá svoboda. Naprostá proto, že přinesla něco, co bylo ještě donedávna nemyslitelné: osvobodila umělce od historických předsudků, od preferovaných forem a stylů a ponechala je v domnění, že vše je možné. V převážné většině historických period byla relevantnost umění podmíněna jeho schopností být nápodobou, naturalisticky snímat svět kolem sebe. Imitace čili mimesis byla od Aristotela po 20. století filosofickou odpovědí na otázku, co je umění či spíše jaké má být umění. Současné umění je, na rozdíl od předešlého, vytvářeno v uměleckém světě, který již není strukturován žádným vedoucím výkladem.

Zatímco ještě v roce 1890 bylo v rámci uzavřeného systému možností evropského umění nemyslitelné, aby byl za evropského umělce považován někdo, kdo vytváří kultovní umění afrických či jiných exotických národů, dnes může být africkým umělcem malíř věnující se krajinomalbě stejně tak jako evropským umělcem někdo, kdo vyrábí africké masky a modly. Současná technická, stylová i námětová pluralita v uměleckém světě osvobozuje od historických imperativů, od nutnosti hledat jednotný styl, jehož rozmanitost se naopak dočkala svého zrovnoprávnění. Název výstavy Střet ve smíru, ačkoli značí především to, jak se k sobě mají konkrétní díla vystavujících malířů – Kristýny Šormové a Otty Plachta, může být chápán i v tomto obecnějším smyslu: jako střet středoevropské a peruánské zkušenosti, abstrakce a figurace, monochromatických valérů s žhnoucí barevností či hranatého plátna s kulatým – totiž jako střet uměleckých východisek a přístupů, jejichž smírné pobývání v galerijním prostoru bylo ještě donedávna nemyslitelné.

Otto Placht, umělec střední generace, který je již na současné výtvarné scéně dobře etablovaný, představuje v Nové galerii obrazy převážně z roku 2015. Lze je rozdělit na ty, které jsou malované na černém pozadí a ve kterých se odráží šamanské seance a na ty ostatní, jež zachycují přírodu jihoamerické džungle. Na obrazech s černým pozadím, výrazných svojí kontrastností, vybuchují v barevných extázích jako nečekané ohňostroje na temné obloze Plachtovy mnohovrstevnaté surreálné záznamy. Výtvarným jazykem stojícím na pomezí abstrakce, figurace a ornamentu zaznamenává svůj barevný svět představ a přeludů, plný kosmických lodí, hadů a bujících rostlin; jeho obrazy prostřednictvím iluzí směřují k nastínění transcendentních stavů skutečnosti.

Nejstarší zastoupené obrazy Kristýny Šormové jsou součástí jejího diplomového cyklu Místo, kam nepatřím (2012). Přírodní struktury a krajina jako taková je v nich zachycená na hranici abstrakce a reality – není zde v duchu tradičních krajinářských praktik věrným záznamem skutečnosti, ale jakýmsi nevyčerpatelným archivem lidských afektů, nálad a vášní, v němž autorka nachází předobrazy svých vlastních duševních stavů. Zdá se, že více než vztahy mezi barvami a tvary ji zajímají základní lidské emoce, jejichž zažitá zkušenost diváka s obrazy spojuje. Cyklem Ve větru (2013) či Větrná hůrka (2014) vykročila směrem k abstraktnímu výtvarnému jazyku, prostřednictvím kterého je možné dospět ke generalizaci. Motivem těchto obrazů jsou monochromní záznamy atmosférických jevů, větrných proudění stejně tak jako vodních světů plných paprsků světla a života. V nich je po vzoru abstraktního expresionismu upřena pozornost na samotné pláto a ryze fyzické kvality barev – díky tomu nás také obrazy svádí k tomu, abychom se na ně dívali zbízka. Obrazy Kristýny Šormové je nutné nahlížet ve své celistvosti, skrze kterou čerpají svoji důstojnost, působivost a sílu.

Výstava v Nové galerii přináší mezigenerační dialog malířů, jejichž tvorba – ač u každého v trochu jiném duchu – soustavně čerpá z přírodních námětů. Uměleckými citacemi nezatížené obrazy jsou branami do fantaskních světů, které nevyžadují žádné intelektuální čtení; stačí se na ně dívat a nechat na sebe působit to, co vyzařují – při soustředěném pozorování se tak začíná z divákova nevím stávat tuším. V galerii jsou uspořádány v harmonický, navzájem se obohacující a doplňující celek. Zatímco Otto Placht maluje obrazy, které se drží víceméně podobného principu, který je založen na konkrétních zážitcích z amazonských pralesů a tamních šamanských rituálů, dílo Kristýny Šormové je možné vzhledem k jeho formálním i námětovým proměnám vnímat v uzavřených cyklech. Vedle vášnivých vzpomínek na prožívané ayahuaskové cesty do halucinogenních krajin působí obrazy Šormové méně extaticky jako výsledek trvalejších, ničím uměle neexcitovaných prožitků. V její tvorbě je možné vysledovat určitý vývoj, jehož hlavní tendencí je, zdá se, autorčino opatrné našlapování směrem k abstrakci.

Eva Drexlerová