Reflektivní AABBABBAACBC bilance

REFLEKTIVNÍ AABBABBAACBC BILANCE
Bc. Klára Podlahová

K uměleckým dílům mnohdy přicházíme již s naladěnými přijímači, předpokládáme, že nám bude předložena určitá znaková situace a my budeme připraveni se s ní vyrovnat. Proces vnímání však vyžaduje neustálé odhadování, obměny a porovnávání situace s naší dosavadní zkušeností. Tyto pochody mysli jsou leckdy velmi intenzivní, pokud znejistíme či vidíme něco, co není na první pohled snadno čitelné. Můj první dojem z výstavy, jež nese název AABBABBAACBC a zaštiťuje pětici umělců (Julia Reichela, Davida Krňanského, Beatu Alexovou, Ladislava Vondráka, Jimenu Mendozu) neměl daleko od takových substantiv jako je údiv či snad dezorientace právě proto, že člověk mohl při prvotním pohledu snadno znejistit. Filozofické úvahy a teze jsou běžnému člověku častokrát natolik vzdálené, že není schopen pochopit podstatu věci a díla Julia Reichala a spol. mohou pro leckoho vyznít zrovna tak - jako jakási filozofie avšak v umělecké tvorbě. Útěchu a posléze i pomocnou ruku jsem automaticky hledala v blízkosti děl, kde jsem očekávala při nejmenším štítky se jmény, případně další údaje. Žádné však nebyly a je nasnadě si uvědomit, zda jsou někdy skutečně potřeba. Po brzkém rozkoukání se a čtení vizuálních znaků divák velmi snadno dokáže vydělit díla a odhadnout, která z nich jsou právě od jednoho a samého umělce. Konec konců na štítkách se častokrát dočteme pouze jméno, datum či techniku, což je v ryzí podstatě věci vlastně nicneříkající informace, kterou pro utvoření osobního názoru a niterného pocitu nepotřebujeme.

Atypický prostor uvozuje v horní části galerie výbor z děl každého zastupujícího autora. Nalezneme zde variabilní vyjádření pomocí rozličného výtvarného média jako je malba, objekt, video-performance či plastika. Ze všehovšudy přítomných členitých prostor na nás jako kdyby dýchal jakýsi myšlenkový konstrukt, jehož společnými jmenovateli mohou být například recyklace, postproduktivní ideje, problematika konzumní společnosti či snad vztah a vazba mezi minulostí a současností. Nejen myšlenka je stavebním podložím jednotlivých děl, taktéž podobný vizuální a estetický kód, jenž je umělcům vlastní a blízký, rozehrává vzájemně vyváženou hru. Svislý masivní dřevěný objekt Julia Reichela vyvažuje na straně druhé malba Beaty Alexové na lehkém plastikového igelitu, která je instalována netradičním způsobem volně na zemi.

V kontrastu k umělosti a průmyslové výrobě plastu je součástí díla taktéž rostlina jako zástupce živého organismu – jeho ryzosti, nefalšovanosti a pomíjivosti. Na výstavě zajisté zaujme série maleb na svetry, které autor Reichel považuje za občas nepřekvapující fetiš –
předmět často až přehnaného obdivu, za nějž značná část populace utratí nemalé finanční prostředky. Pojem recyklace, jakožto tvorba a umělecké zacházení s již existujícími elementy v celek nový, můžeme vysledovat z většiny děl na výstavě. Konkrétně pak Julius Reichel
pracuje se svými výtvarnými artefakty, které už kdysi vytvořil a vybírá z nich momenty, jež zasazuje do díla nového. Tímto způsobem sice ničí předchozí tvorbu, ale umožňuje tak překračování hranic mezi originálním dílem a readymade ve zcela novém kontextu. Samotný počin recyklace díla a znovuvytvoření díla nového lze vnímat jako počin na hraně mezi svobodou a frustrací, nicméně a zajisté – jako počin ničící veškeré zaběhlé předsudky. 

Podobné postproduktivní znaky vnímám rovněž v tvorbě Davida Krňanského, jehož minimalistické a sporé malby působí jako grafické vzezření, jako mikroskopický detail neznámého plakátu. Vnímám je jako neúplnou malbu ne však ve smyslu nedokončeného díla,
nýbrž ve smyslu sebepřesažení – obrazy Krňanského mi dávají nutkavý pocit domýšlet si pokračování díla za jeho rámec prostorově vymezené malby. 

Řemeslně precizní plastiky Jimeny Mendozy, jejichž součástí je zrovna tak exaktní kresba, stojí na nahodilých stolech, které korespondují s celkovou výpovědí výstavy. Jestliže plastiky Mendozy jsou složené z malých různorodých a jedinečných kousků, které se tematizují do jisté kulturní a historické představy, pak video-performance Ladislava Vondráka obsahuje podobné vizuální, avšak ne statické ale dynamické, fragmenty vytvářející narativní příběh s prvky absurdity, skepse, bezmoce jakožto výrazů dnešní společnosti.

(autor: Bc. Klára Podlahová. Kritika byla vytvořena v rámci semestrální stáže v Nové galerii.)