Recenze výstavy Krajina 2017

Krajina 2017

Jan Merta v GHMP, 10. Cena kritiky za mladou malbu, Krajina. Rok 2017 začal ve znamení malby, která se v českém prostředí navzdory současným konceptuálním tendencím těší stálé přízni. Vinohradská Nová Galerie představila v lednu výstavu, která na první pohled může působit jako jednoduchá a přístupná ukázka současného malířského pojetí Krajiny, realita je ale trochu složitější.

Už výstavní projekty z předchozích let, jako Má vlast na Pražském hradě nebo Česká krajina ze sbírky Kooperativy dokazují zájem o krajinu jak ze strany umělců, tak publika. Krajina 2017 ale nezabírá téma retrospektivně, spíše mapuje současnost, s několika málo díly z nedávné minulosti a nechává vedle sebe působit zcela odlišné malířské přístupy. Těch není málo. Vzhledem k počtu autorů (41), v relativně omezeném prostoru vedle sebe visí plátna, která by se běžně možná vůbec nesetkala. Poeticky zpracované pobřeží Martina Mainera je tak v podstatě naproti monumentálnímu a neobyčejně silnému obrazu Michaela Rittsteina, zatímco za rohem visí plátna jejich studentů, kolegů a malířů nastupující generace.

Zatímco pro Adama Kašpara a mnohé další je krajina, les či příroda obecně pilířem jejich tvorby, pro umělce jako je Jiří David nebo Lubomír Typlt jde o relativně okrajové téma, což v očích diváka může působit velmi kontrastně. Na výstavě tak lze vidět hyperrealistický les i abstrakci přírodou pouze inspirovanou, to vše bez výraznější konfrontace mezi díly. Navzdory širokému výběru mi osobně na výstavě chybí díla umělců, kteří krajinu malují v plenéru, nikoli v ateliéru. Namátkou mě napadá například Matěj Lipavský či Vladimír Kokolia, který v rozhovoru pro českou televizi vyzdvihoval malbu v plenéru jako živý proces a pochval si, pokud mu obraz zmokl. Možná, že by konfrontace plenérové tvorby s precizní malbou Adama Kašpara nebo Filipa Kudrnáče mohla dodat výstavě ještě další rozměr.

Nemá smysl se dlouho rozepisovat o jednotlivých dílech, jejich počet je opravdu markantní, v čemž také spočívá síla výstavy. Ta totiž postrádá specifický kurátorský koncept či klíč, který by pro diváka díla rozřadil. Nesnaží se být zbytečně edukativní, dokonce ani vysvětlující. Jediným návodem je tak text Martina Mainera, který je ovšem lyrickou hrou emocí, proudem myšlenek a úvah, v podstatě bez začátku a konce. Možná právě to je metoda, s jakou přistupovat k výstavě. Zapomenout na chvíli na tvrdá fakta, nehledat skryté koncepty a zkratky ukryté za nečitelnou symbolikou, ale soustředit se jen na samotná díla, estetiku a pocity. Na téma krajiny jako fenoménu, který nabízí mnoho pohledů a na to, jak pravdivé a různorodé mohou tyto pohledy být.

V postmoderní společnosti nemá smysl uvažovat o tom, jak krajinu malovat „správně“, tyto úvahy by pak mohly klidně vést k podstatnější otázce, jestli vůbec malovat. Ve zrychleném světě digitálních medií a pomíjivosti je ale možné, že právě statický obraz vytržené reality bude tím, co nakonec uznáme za artefakt hodný ke kontemplaci a nadčasově platné umění.
Síla Krajiny 2017 je právě v tom, kolik „pravd“ a úhlů pohledu dokáže zprostředkovat, a jak otevřeně nechá diváka tyto úhly pohledu, výřezy osobních realit jednotlivých umělců vnímat. Už to je dobrým důvodem, proč výstavu rozhodně neminout.

Ondřej Balada (recenze byla zpracována v rámci studentské stáže)
Výstava je k vidění do 3. 3. 2017 v Nové galerii.
Více o výstavě zde.