Recenze “Hromy a blesky”

Recenze “Hromy a blesky”

Výstava “Hromy a blesky” v pražské Nové galerii bude až do 19. května přitahovat pozornost kontrastem obou vystavujících umělců – Michala Nagypala a Samuela Pauča.

I přes prvotní nesourodost tvorby těchto dvou mladých mužů původem ze Slovenska nalezneme po zevrubnějším hledání mezi nimi jistou podobnost, čímž nemyslím jejich nápadnou podobu fyziologickou. Spíše jako by se doplňovali, jako by jejich styl zapadal jeden do druhého jako dílky skládanky.

Paučovy melancholické chatrče, a ještě častěji jejich trosky, lákají diváka prostorem pro imaginaci. Možná metafora chátrající a rozpadající se společnosti, vyjádřená pomocí člověkem vytvořeného artefaktu, na němž se rozlézá plíseň přímo před očima, vybízí diváka k pádu do hlubin deprese a existenciální kontemplace. Technika vrstvení, která je z obrazů patrná, odkazuje zároveň na vnitřní mnohovrstevnatost témat – autor se nebrání jakémukoli výkladu a rozehrává tím interpretační hru bez pravidel. Říká, že architektonické trosky jsou spíše bezděčným důsledkem jeho experimentování s formou než promyšleným kalkulem. Proces tvorby je pro něj expresivní a intuitivní činností, která se nezakládá explicitně na symbolice a myšlenkovém obsahu.  Jedná se spíše o již zmíněnou mnohovrstevnatost a víceúrovňovost jako upozornění na fakt, že vidíme pouze povrch, pouze nejvrchnější vrstvu, avšak realita skrývající se pod ní, je mnohem bohatší.

Jako cukr a sůl, nebo lépe pepř a sůl (nebo snad pepř a cukr) se jeví Paučova tlumenost barev a ponurost k Nagypalově typickému kolorismu. Ohňostroj barev a topoi v nás provokuje celou škálu otázek od těch týkajících se významů malovaných objektů až po možnou uměleckou inspiraci jinými autory. Sám Nagypal říká, že jednoduše mimeticky vypodobňuje prvky vlastního života, od spící přítelkyně přes krajinu až k naservírovanému obědu. Jídlo jako bazální motiv a nejprostší potřeba lidského života je opakujícím se tématem jeho obrazů. Malířův sklon k surrealismu je nezpochybnitelný, a tak je nasnadě otázka, zda i motiv chlebu nepochází, ač třeba bezděčně, od Katalánce Dalího. Chléb nebeský hodný modlitby v obraze „Transcendentno“ poté můžeme vnímat jako symbol lidství a prostoty. I přes propracovanou techniku a posedlost detailem k nám Nagypalova tvorba hovoří spíše skrze svůj obsah, v protikladu k Paučovu zájmu o formu. I jeho obrazy zobrazují lidský prvek, ne však jako něco, co je ničeno, ale něco co samo ničí. V minisérii s názvem „Rozpínání“ vnímáme všudypřítomnost kapitálu obsazující i poslední volné místo matky přírody.

I přes v úvodu zmíněnou protikladnost může návštěvník na této výstavě pocítit silné téma lidské práce, ať už destruující či destruované, avšak vždy zasahující poněkud neprávem do prostoru.

(autor: Alžběta Kroupová. Recenze byla zpracována v rámci studentské stáže v Nové galerii)