Kritika výstavy Střetli se v míru

Střetli se v míru
Kristrýna Kramlová

Střet ve smíru je výstavou dvou současných umělců Otty Plachta a Kristýny Šormové, kteří na vernisáž do Nové galerie přilákali stovky lidí. Ačkoliv byl deštivý listopadový večer, nadšenců přišlo tolik, že se do výstavních prostor nevešli a museli tak postávat venku. Není divu, že výstava vzbudila takový ohlas. Už samotný téměř dvojsmyslný název nás nutí k zamyšlení, jak máme celý tento počin chápat, zda jako střet vesmíru, ke kterému nemají vystavené obrazy vskutku daleko, nebo jako bezkonfliktní střet dvou na první pohled odlišně pracujících umělců. Musím uznat, že mě tato hra s názvem opravdu zaujala a stejně jsem vnímala i plakát, ve kterém můžeme spatřit odkaz na kruhový formát jednoho malířčina díla, které je zde dáno do spojitosti s jiným Plachtovým obrazem.

Koncepce výstavy je postavena na dialogu obou umělců, a tak se jejich díla v prostoru nenásilně střídají, což ve výsledku znamená neutuchající zájem návštěvníků o další vystavený objekt. I kdyby se v expozici ocitl člověk, kterého by zajímala práce pouze jednoho z výtvarníků, tak se stejně musí seznámit s obrazy druhého umělce, a tak zde vzniká prostor pro navázání nových sympatií. Celou myšlenku výstavy dokresluje samotné sklepení galerie, kde musíme obrazy hledat ve spletitém rozmístění zdejších místností.

Práci Kristýny Šormové zde představuje několik cyklů, jež odráží její vztah k přírodě, který umělkyně vyjadřuje velmi expresivním způsobem. Využívá k tomu plátno, papír, vrstvení i následné odstraňování barev. Jeden z cyklů se jmenuje Pod tíhou měsíce a reaguje na její pobyt ve Skotsku a Anglii. Z něj mě nejvíce zaujal obraz kruhového formátu nalézající se ve spodní části galerie, který působí velmi uklidňujícím dojmem, což se o dalších vystavených dílech rozhodně nedá říct. Obzvlášť obrazy z cyklů Ve větru a Místo kam nepatřím: Křovím a pralesem ukazují druhou tvář přírody – krutou a nespoutanou. Z naposledy zmíněného cyklu pochází i olejomalba laděná do hnědých a zelených tónů s tahy barev, které připomínají větve deštného pralesa, jež se podobají dílu druhého vystavujícího umělce. V tomto obraze, bez něhož by mi chyběl spojovací článek výstavy, jsem nalezla důležité propojení mezi Kristýnou Šormovou a Ottou Plachtem.

Tak jako v malířčině díle můžeme nalézt vliv míst, kde pobývala, stejným způsobem to můžeme udělat u umělce, který strávil určitý čas s peruánskými šamany v amazonském pralese. Pro naše prostředí můžou Plachtovy obrazy vyznívat díky bohaté barevnosti a schematičnosti až jako kýč, protože na toto umělecké vyjádření nejsme připraveni. I přes hloubku jeho děl nemůžeme kvalitu docenit, jelikož nejsme obeznámeni s peruánskou ikonografií a pouze popisek s názvem obrazu a technikou zkrátka nestačí. U prací Kristýny Šormové mi absence doplňujících informací až tak nevadila, protože stačilo nechat na sebe obrazy působit, ale u Otty Plachta se tento fakt stal kamenem úrazu, díky kterému mě jeho díla nijak nezasáhla, i když tomu tak nemuselo být.

Střet ve smíru si svou velikou pozornost zajisté zaslouží, jelikož se stal výstavou vystupující z davu těch monotónních, které se bojí jakéhokoliv experimentu, k němuž zde skutečně došlo. Výsledkem je galerie plná zajímavých děl, které spojuje především vztah k přírodě dvou naprosto odlišných částí světa z rukou dvou umělců opačného pohlaví, ale přesto všechno to do sebe nějakým způsobem zapadá. 

(autor: Kristýna Kramlová. Kritika byla vytvořena v rámci semestrální stáže v Nové galerii.)