Kritika na výstavu ŽYVOT - Adama Štecha

Adam Štech – Žyvot

Moderna dosáhla maxima a měla dopad na širší publikum. V dnešní době jsme zahlceni obrazy s absencí citu pro ně. Je tu tolik umělců, co se snaží přijít s něčím novým, často na úkor kvality. Zabředávají tak do marginálních vod osobní mytologie a bizarnosti, které jejich publikum nerozumí. Zároveň nás největší díla starých mistrů provází pomalu na každém kroku formou laciných reprodukcí a potisků na různých předmětech plnících pulty obchodů se suvenýry, čímž posouvají, ba dokonce snižují, jejich hodnotu na pole hraničící s kýčem. Umění se namísto hlavní životní náplně stává pouhou líbivou aktivitou volného času, nediskutuje se o něm. Ze slova umělec se stala nadávka.

Adam Štech pracuje s touto dnešní sarkastickou dobou, a to jej nejspíš přivádí ke konceptu, kterým je právě paradox. Čerpá inspiraci například i z internetu nebo z reklamy, zároveň ale odkazuje na umění velikánů první poloviny dvacátého století. Inspiruje se zjednodušenou formou Picassovy figury a Matissovou barevností. Současně užívá metody běžně spojené spíše s postmodernou, jako je princip koláže, vlepování různých materiálů, apod. Využívá eklektismus, nikoliv však z důvodu nedostatku vlastní invence, ale spíše ze snahy překlenout rozpory mezi různými směry. Spojuje formální znaky historických období a pokládá je do harmonických vztahů. Jde mu o „vytvoření vnitřního rozporu kombinací nesourodých motivů”, jak se sám o své práci vyjádřil. Balancuje mezi dvěma póly, které se stírají. Mezi pozitivním a negativním. Mezi krásou a ošklivostí, romantikou a agresivitou. Mezi kontrasty… Tímto způsobem hledá harmonii (i když s kapkou jedu), a to hlavně barev; přináší obsah skrze formu. Právě forma a barva je pro něj klíčová, přičemž samotný příběh nechává na divákovi. Štechovým cílem není ani tolik kritizovat společnost, i když její kritiku v jeho obrazech nalézt můžeme (např. ve znázornění zvířat suplující lidské charaktery), ale spíše dosáhnout fungujícího celku – s touhou přinést kanonicky krásný obraz, v němž je klíčovým faktorem proces jeho vytvoření. Pohrává si jak s ironizujícími tématy, groteskou černého humoru, tak i s maximálně možnou svobodou vyjádření. Využívá rozličných materiálů, čímž propojuje asambláž s malbou: lepením barevných papírů, různých látek, fragmentů plastik i cigaretových „vajglů”. Může se zde objevit i archetypální symbolika a často rovněž symbolika falická, jako např. v obraze Smutný malíř (160x190, olej pastel, 2015), kde se zaobírá myšlenkami o místě a obrazu v dnešní společnosti ve smyslu určité absurdity. „Není úloha malíře vlastně směšná? Vždyť jenom roztírá barevné pigmenty chlupatou tyčinkou…” Hybridně deformuje postavy a současně v nich stále zanechává prvek reality, kupříkladu v práci se světlem. Využívá kubistické fragmenty, které zasazuje do akademických postupů. Stále se tedy pohybuje na prahu mezi minulostí a současností. Pohrává si s časem, který je a není jeho vlastní dobou.

V malém nenápadném obraze Hlava 4/15 (39x55, olej 2015) dosahuje autor s minimálním barevným spektrem v lineárním a plošném provedení maximální deformace lidské figury. Oslavuje zde Picassa jako největšího malíře, který přišel s revolucí v zobrazování; a upozorňuje na jeho znázornění hraničící s banalitou a balancující v poli karikatury prodávané za horentní sumy. Tedy jakýsi „princip debility a představy výsměchu sběratelům, kteří jsou ochotni za opar genia tuto sumu zaplatit“. Ukazuje, jak směšný je masový konzum spojený s otázkou skutečné hodnoty uměleckého díla a neustálého posouvání hranice mezi opravdovým uměním a jeho nápodobou, která se snaží jej nahradit. Dále nastiňuje předefinování statutu umělce, jenž je – jakožto ohrožený druh – na pokraji vyhynutí. Obraz Hlava 4/15, který vznikl v několika verzích, je dalším z autorových autoportrétů. Především je však pohledem do vlastních očí, hlubokou sebereflexí odkazující na konkrétní životní situaci.

Výstava Žyvot může být vnímána jako cyklus obrazů, kterými je protkána picassovská linie snoubící se s občasným matissovským koloritem, Ladovou kompozicí, nebo mikropříběhy metaforických zvířat ukrývajících se v Goyových Caprichos. Je také silně akcentována vlivem amerických malířů, jako je George Condo a Paul MacCartney. I přes silné vyznění užití citací těchto umělců v komponentech maleb je ve Štechových dílech reflektována postava malíře se skrytým osobní záměrem. Tím nás obsah dovádí k chápání významové identity samotného umělce, která je promítnuta jak v několika autoportrétech, tak např. v obraze s jeho synem Kyliánem se „sový hlavičkou”, který se táže svého tatínka „Proč máš tak směšnou hlavu tati?”

Simona Dvořáková

• Výstava ŽYVOT Adama Štecha
• Adam Štech