Jak se zrcadlí pojem krásna v díle mladých umělců? Nová galerie připravila mezinárodní výstavu šestice autorů, které spojuje hluboký vztah k barvě, detailu a silné kompozici. Na výstavě All the Beauties of the World budou představeny obrazy Vojtěch Horálka a Jany Šárové, kteří tvoří v Praze, obrazy Mariky Volfové a koláže Venduly Chalákové, autorek tvořících v Brně, objekty Ivany Slávikové z Bánské Bystřice a malby a kvaše Marka Nadera z Londýna.
Vojtěch Horálek
Ústředním tématem většiny Horálkových prací je jakési „mimoproudovost a neangažovanost.“ Mnohem zajímavější je pro něho například trampská poetika, poutavost útržkovitých příběhů a drobných událostí ze života a z dětství. Charakteristika techniky téměř kutilské mu dovoluje zpracovávat banální témata naprosto neotřelým způsobem kolážovitých, sešívaných obrazů, kombinovaných s performance a videoprojekcí. Sám autor klade největší důraz na obraz, na kterém v dané chvíli pracuje, jeho další „život“ už pro něho není příliš pozoruhodný. „Ve chvíli, kdy je obraz hotov ztrácí pro mne to pravé kouzlo…Na výstavě bych rád prezentoval svou nejnovější tvorbu, ke které mám zatím vřelejší vztah. Myslím, že se nyní nacházím v období na hraně dokončeného a očekávaného a tak by mohla být sestava vystavených děl pestrá.“
Vendula Chalánková
Výtvarnice tělem i duší, zakladatelka vlastní designové značky „Zvrhlý vkus“ a ilustrátorku knih. Ve své tvorbě reflektuje podněty z každodenních situací a věcí, které ji obklopují. Koláže, které budou na výstavě k vidění, jsou inspirovány vizuální podobou interiérů „nejprve virtuálních…která pak plynule navázala na prostředí, kde jsem se profesně pohybovala nejvíce…Toto mapování prostoru začalo Domem umění města Brna a skončilo Dívčí školou, kde je dnes Liptovská galéria P. M. Bohúňa.“ Zalíbení našla při tvorbě těchto koláží Chalánková v samolepících tapetách pro absurdnost imitací jako nápodoba koženky nebo rzi. Zvláštní význam pro ní má pojem „Prázdné galerie“, kde se na zdích objeví jen „vyzrcadlený prostor“.
Mark Nader
Malíř anglicko-mexického původu ve svých obrazech plně odráží dnešní způsob života přeplněný digitálními médii. Zdánlivě reálné prostory, vystavěné po vzoru online her jako Minecraft, vyplňuje arabeskami, ornamentálními koberci či běžnou architekturou. Postavy obyčejných lidí kontrastují s maskami aztéckých božstev a hloubku prostoru narušují ploché prvky jako vystřižené ze starých počítačových her. Důležitou roli hraje také omezení na základní proporčnost a omezenou barevnost, kterou sám autor připodobňuje ke způsobu, jakým se prezentujeme v sociálních médiích jako Facebook či Tumblr.
V jeho díle se střetává rodinné anglo-mexické zázemí a jeho „…kolážová technika, užívání digitálních zobrazení ze všech koutů internetu naznačuje přehlcení médii, které vede k (ne)porozumění obou kultur.“ Výsledné obrazy chápe jako: „tavící kotel nekonečného toku online obrazů, kterými jsme denně bombardováni, a zvláštních stvoření narozených z jeho chápání Aztéckých božstev a nesourodých mezikulturních prvků.“
Ivana Sláviková
Ivana Sláviková začala svojí uměleckou dráhu na Škole uměleckého průmyslu v Kremnici, po které následovalo studium na Akademii umění v Banskej Bystrici. Ve své době byla jednou z prvních absolventek ateliéru Socha a aplikovaná média a katedry sochařství AU. Rozdílnost a jedinečnost svého přístupu v mužském kolektivu musela několik let tvrdě hájit, aby nakonec prosadila svou. V jejím díle se markantně uplatňuje rozpor měkkého a tvrdého, ať už se jedná o rozpor mezi užitými materiály, nebo materiálem a tématem, které zobrazuje. Přelomovou prací v její tvorbě je měkká plastika Obete varujú (2007), ve které se spojuje její přirozená touha po experimentu, a uvažování o soše mimo její klasický rámec. Setkání s Braillovým písmem a tvorba primárně pro nevidící v rámci absolventské práce (Ne)viditelní (2011) prohloubilo její zájem o haptický kontakt diváka s dílem. Tyto její práce vyžadují dotek a diváky k němu přímo vyzývají.
Jana Šárová
Již v mládí těsně sepjala svůj život s výtvarným uměním, který se stal jeho nedílnou součástí. Záliba v pozorování okolí a samotný život jí přináší podněty k malbě. „Témata nehledám, spíše je nalézám kolem sebe, často s nimi vlastně žiji dlouho…“ Inspiraci vidí všude kolem sebe, ať už se jedná o konkrétní předměty, situace nebo vyprávění. Velkou důležitost přikládá Šárová různosti, ať už v rámci malířských přístupů či svobodném zacházení s výrazovými prostředky. Napětí, které díky různosti věcí vzniká, je pro ní: „...ideální půdou k dalšímu přemýšlení i sebereflexi…“ Mimo její inspirace nestojí například ani Hieronymus Bosch, Joe Coleman či časopis Vogue.
Výstava představí také její nové obrazy z cyklu Mandorly, ve kterých zkoumá možnosti abstraktního obrazu právě skrze tento specifický tvar, který: „…při umístění do formátu vytváří středovou kompozici a odkazuje k evropské kultuře (gotický symbol)…“ Přímou inspiraci životem nezapře například obraz Nechtěli jste nás ve smečkách, nalezem vám do bytů, který reaguje na velkou policejní razii v ulici plné nočních klubů. Technika malby, která působí jako koláž je také příkladem jejího zájmu o odlišné zobrazovací techniky.
Marika Volfová
Marika Volfová považuje umění za „…nejsvobodnější a nejpřirozenější prostředek…“ ke komunikaci, k sebevyjádření, k pokládání si otázek a reflektování jak osobní, tak celospolečenské situace . Věří v moc umění transformovat společnost a klade důraz na zprostředkování určité „zprávy“ divákovi. Ve své tvorbě „…kolážovitým způsobem…“ zpracovává své zážitky a zkušenosti. Inspiruje se mytologií, univerzálním fungováním symbolů a jejich schopností komunikovat s nevědomou stránkou člověka. Důležitou roli v její tvorbě hraje cestování pro svou nepředvídatelnost, snahu „…nebát se žít tady a teď…“ nebo „…uvědomění si zodpovědnosti…vůči vykořisťované přírodě a lidem, jejichž práce nám umožňuje pohodlný život.“ Nesnaží se na diváka působit pouze vizuálně, ale pracuje také se zvukovými nahrávkami, videem či textem. Celkový vliv rozhodně dotváří otevíráním „…osobních témat, přímostí nebo intimitou…“
Její obrazy hýří expresivitou. Expresivitou nejen barevnou, ale také tematickou. Zachycuje okamžiky, nad kterými bychom nejraději zavřeli oči. Nebojí se zacházet do intimních zákoutí různých kultur, snaží se ovšem dostat za prostou objektifikaci k citlivějšímu způsobu práce s tímto tématem. Zobrazuje jak utopický pohled na společnost, tak její „nemocná“, bolestivá místa. Beze studu nám ukazuje naše nejnižší pudy a touhy, ke kterým tíhnou naše temná já. A také zaslepenost našich společenských „já“.
