TLENÍ, HNITÍ, SPALOVÁNÍ.
Klíčení, žití, umírání, tlení, hnití, spalování. Tak v kruhu se točí vše co má tělo, vše co se zjevuje jako hmatatelné a smysly i citem poznatelné. Vše co se rodí, už umírá a vše co umírá, se již rodí. Padlé kmeny v lese, prožrané dřevomorkou, zbobtnalé vodu, tak plné života jako nic, kyprý humus, černé bláto – vskutku pra-matérie. Hlína jsi a v hlínu se navrátíš, kdo podržíš v rukách, plné hrsti naber, zaryj nos do voňavé zemitosti, té krásné mazlavosti, sypko – tekuté konzistence, mačkej, hněť, bosý choď, není nic krásnějšího.
Les neexistuje jako něco samostatného - jako takový je pouze konceptem lidské mysli aplikované na celistvost Země, jako výraz, jako idea, jako smyslový celek.
Les je ovšem také bytostí - z určité roviny pohledu - bytostí, která periodicky obnovuje své tělo, jako součást velkého těla Země. Můžeme na něm pozorovat procesy a pochody právě takové, jaké pozorujeme na těle svém. Probouzení a usínání v rytmu roku, nadechování a vydechování v rytmu dne. Každé tělo potřebuje energii, energii získanou většinou metabolickým spalováním jiných těl, nejinak i tělo lesa, který trávíc svou vlastní hmotu v procesech tlení a hnití vytváří z hmoty energii a pak opět z energie, dalším růstem, hmotu.
Tento cyklus proměny je nádherný, dokonale komplexní – bezezbytkový, a jako vše v přírodě naprosto prostý. Jsme ho součástí, obývajíc těla, která svou hmotou náleží Zemi a procházejí jejími cykly. Co to znamená? Co je císařovo, císaři! – maso k masu, krev ke krvi, kosti ke kostem, buďte pevně spojeni – dokud trvá zdejší bytí – a pak pryč od sebe! Tělo se hroutí, strom k zemi padá a nastupuje armáda rozkladačů – hub, mechů, hmyzu a prvoků – hmota je rozebírána, štěpena, spalována stává se energií, vyživující zase další těla.
A tak dál a dál, veliký proud víří, moře tvárné hlíny, neustále hnětené do nových podob, toť tanec hmoty. Ale – co je ta hmota vlastně zač? Hrouda vydaná napospas, mrtvá materie svazující a omezující ducha? Asi ne. Spíš nejhutnější projev toho ducha, projev jeho tvořivosti, slovy Goetha - tkaný božství plášť.
Oko vnímá – ruka zaznamenává – plátno příjímá, avšak kdo ví co se děje za tím, kdo ví, čím v pravdě obrazy jsou, barvou a plátnem asi tolik jako strom dřevem a listím.
Tak tedy vzdávám malířský hold procesu rozkladu, nikoliv však dekadentním bludům. Zajímám se o smrt, spíše však z pohledu kontinuity hmoty a energie, jako o nejpřirozenější a nejběžnější proces jaký jest, tak obyčejný, že si ani nevšímáme jeho všudypřítomnosti a krásy.
Toliko snaha vypovědět slovy o větvícím se chaosu mysli a lesa.
Děkovačka bachyni a jejím dvanácti pruhovaným selatům, s nimiž jsem na rovnodennost posnídal.
Ať žije Máma !
Adam Kašpar
.jpg)
.jpg)
