Výstava sleduje tu linii obrazu, která se postupem doby vydělila od klasické malby na plátně, jež sice definovala jeho jedinečnou specifičnost ve vztahu k jiným médiím, ale na straně druhé se jeho striktní podoba jevila jako příliš svazující. Prezentovaní autoři prostor plátna nevnímají jen jako 2D plochu pro nanášení barevného pigmentu, namísto toho obraz vidí jako prostor pro uvolnění tvůrčí kreativity nebo konstruktivní dialog s historií daného média. Vzájemná konfrontace starší a mladší generační vrstvy autorů naznačuje, že hledání těchto nových přístupů k obrazu není otázkou posledních let, a ačkoliv může být směřování umělců generováno odlišnými intencemi, nacházíme v jejich dílech podivuhodnou výrazovou shodu.

Tento přístup, definovaný někdy jako „malba bez malby” přispívá k narušování kontur vzhledu tradičního závěsného díla, otevírá nové možnosti vytváření obrazu a současně smazává dříve neprostupné hranice objektu, instalace, koláže nebo asambláže. Prostředkem k „malování” jsou zastoupeným autorům různé alternativní materiály, vzaté z rozmanitých prostředí a pestrého směru původního využití, jejichž vrstvením dochází ke vzniku výsledného artefaktu. Spolu se vstupem těchto materiálů do obrazové plochy se transformují také tradiční obrazové kvality, které jsou nově založeny na kontrastu jednotlivých vrstev a materiálů, přesto stále naplňují obdobná kritéria vztahu světla a stínu, plochy a hloubky, haptické materiality a splývavosti.

Uplatňují se tu i odpadní materiály zbavené své předchozí funkce, jež jsou ve jménu dnešního imperativu recyklace vraceny v život. Skrze jejich implementaci do uměleckého díla jim je propůjčena aura, spojovaná s výlučností světa uměleckých artefaktů, kdy se z nechtěného a užitného elementu paradoxně stávají součástí žádané komodity. Jejich antagoničnost ve vztahu k „vysokému” umění tak stírá izolaci mezi světem umění a mezi jinými oblastmi lidského bytí.