Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš / Malinová / Vytiska / Roubal / Bicek / Horálek

Obloukem…

Pohádka – situace 1: Řeka.

Představme si typický pohádkový příběh v jeho nejčistší podobě: Princ se zamilovává do Princezny (třebas prostřednictvím obrazu). Vydává se proto najít a zpravidla i osvobodit Princeznu. Princeznu totiž unesl Drak. Princ s pomocí ze světa Nadpřirozena Princeznu nachází, avšak přilétá Drak = Boj. Princ Draka poráží, snad Nadpřirozeno poskytlo mu v boji se Saní i zbraň. Princ získává Princeznu.

Dovolme linii vnějšího kanonického příběhu pohádky zrcadlit se v hladině vnitřního netriviálního příběhu „já“. Jeho hlubina skrývá Prince jakožto Sílu a fyzické Tělo, Rozum, jež touží po své druhé, hlubší a vyšší polovině bytí: po Princezně coby obrazu lidské Duše. Cílem bytí je „být Jedno“, být celistvé, nerozpolcené samo se sebou, úplné.

Mluvíme o hladině. Narýsujme si tedy obraz Řeky. Na jednom břehu stojí „já“ v Těle – Rozum – a hledá „Já“ druhého břehu, které do jeho těla coby Srdce zapadá. Tok řeky znamená Proud času – proud silný a divoký. Vydat se po hladině znamená nechat se strhnout tímto Proudem. Nedlouho trvá, než dojdeme k zjištění, že proud je plný Těl, která se nechala unášet, pln zvláštně spokojených Těl, jimž síla a divokost lahodí v houpavém rytmu plavby všemi městy Světa. Proud co mizí v oceánu, jenž zrcadlí noční nebe dávno vyhaslých hvězd, proud plný Vírů  – Černých děr Ega –, jež pohltí několik Těl, která se ještě pokusí odrazit se ode dna: to vše je Drak. Postav raději Most. Ten je uměním zastavit se ve vnějším Světě – vydat se kolmo k Proudu; je schopností oddat se nekonečnosti, tj. nedbat Proudu, jenž pod Tebou ubíhá. Stavět Most znamená být rozhodnut („existovat“) a jít po mostě znamená být v bezčasí svého Úkolu jemuž trvání není překážkou.

Dojdeš-li druhého břehu, potkáš Princeznu. Stanete se Jedním a jako Krajina „My“ překlenete celou Řeku. Pod vámi začne opět proudit Čas. Jelikož se bytí Jedna rozprostírá nad celým tokem Řeky, stává se z Proudu spodní Voda, zdroj vody, a vy budujete studny, studny v Krajině My, jejichž Voda zavlažuje Půdy této Krajiny.  

Pohádka – situace 2: Večer.

            Pohádku je možné číst jen v perspektivě „Dítěte Večera“. Zapomeňme na obraz dítěte jakožto „rána“ života: „…člověk dítětem vstoupí v svět tento; v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti (…) V každém okamžiku se žije cele a s důvěrou: každý je slibem“, říká Mácha. Charakteristika Večera coby zprostředkovatele blízkosti, víry v existenci nejbližšího (a nezpochybňování na základě poznání dálky), poskytuje klíč k pochopení Dítěte jako ideálního čtenáře pohádky: dítě v pohádce žije. Dítě, jehož doménou je Srdce, které ještě nevystoupilo ze světa blízkého mateřského Vědění, nezpochybňuje jinakost světa pohádky, ctí jeho pravidla a zná její příběh.

Ale „Pohádková říše [Faërie] je nebezpečná zem, na neopatrné tam číhají jámy a jeskyně pohlcují troufalce“, tvrdí Tolkien. Ono nelze z Faërie bez újmy vystoupit ven z dětské perspektivy Večera. Pro Dospělého, obývajícího Rozum, se pohádka může stát již jen podobenstvím, popřípadě příležitostí k předstírání víry v pohádkový svět. V Máchově obraze dospělý je (do)polednem života – dospělý, vybavený kritickým rozumem, před pohádkou upadá v Jámu, nevidí východ ni západ Slunce, jen v okamžik, kdy Slunce dosahuje vrcholu, spaluje jej polední žár, kdy nevrhá ani svůj stín. Příběh Pohádky, čtený dospělým, stagnuje.

Pohádka – situace 3: Luk.

            Je třeba Psát Pohádku dál. Setkáním Prince s Princeznou končí vyprávění, ale jejich příběh Faërie pokračuje. Podobenství Mostu, který je sjednotitelem dvou břehů vnitřního i vnějšího příběhu Pohádky, nechť je vystavěn i mezi Dítětem a Dospělým. Cit Srdce Dítěte přijme úkol a Rozum Dospělého zvolí prostředky. V sepětí tětivou Rozumu a Srdce vzniká tah a síla Vůle. Vůle znamená možnost být Tvůrcem. Pevností sepětí citu a myšlenky dáváme sílu Šípu. Střelba je „rozhodnutí“, projev vůle, aktem stávání se sebe sama. Je aktem tvoření, neutuchajícího psaní příběhu Pohádky. Oblouk Mostu jsme vzpříčili a postavili kolmo vzhůru, získali Luk a pak snad i darem Nadpřirozena (třeba dotekem Imaginace) mějme dostatek šípů.

Pavel Kubesa
 

TZ: Vinohradská Nová Galerie připravuje výstavu současné mladé generace

Malinová / Vytiska / Roubal / Bicek / Horálek – Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš

Nová Galerie
19. 2. 2015 – 7. 3. 2015
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 19. 2. 2015, 19:00

Praha, 6. 2. 2015 – Nedávno otevřená Nová Galerie na pražských Vinohradech (Balbínova 26, Praha –  Vinohrady) připravuje výstavu současné mladé generace vizuálních umělců, kteří se vyjadřují převážně v médiu figurativní malby a sochařského objektu. Skupinová výstava Pavly Malinové, Jana Vytisky, Tomáše Roubala, Romana Bicka a Vojtěcha Horálka nazvaná Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš, kurátorovaná Pavlem Kubesou, rozvrhuje obou patrech Nové Galerie nálady neklidných „pohádkových“ světů.

Pavla Malinová, Jan Vytiska, Tomáš Roubal, Roman Bicek a Vojtěch Horálek jsou často známými postavami současné mladé české vizuální scény, které nepojí jen generační spřízněnost, ale také podobná nálada jejich autorské tvorby. Figurace rámovaná jistou introspekcí, obrácená ke krajům vzdálených a dávných pohádkových příběhů, nejasného folklóru a popkulturní symbolice prostupuje napříč jejich plátny, kresbami, kolážemi a objekty. „Setkání těchto umělců v rámci jedné společné výstavy dává smysl. Je to jistý narativní moment, nálada společného příběhu, která zde povstává. Již jen přítomností jisté vypravěčské poetiky formálně poukazují (třebas i nezáměrně) na žánr pohádky přesto, že jeho hranice a skutečná podoba není jasná. Odvyprávěné příběhy pak upomínají na takové pojetí pohádky, v němž je svět pohádky, tedy„Faérie“ – řekněme s Tolkienem – nebezpečnou zemí, v níž na neopatrné číhají jámy a jeskyně pohlcují troufalce...“, říká kurátor výstavy Pavel Kubesa. Název výstavy Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš si poté zahrává právě s myšlenkou, kdy a nakolik takovýto obraz pohádkové země odpovídá našemu reálnému světu žitému. A jsou-li oba světy prostoupeny, nakolik dále ustálená fráze „život jako pohádka“ ztrácí svůj zprofanovaný nános sentimentu a levného emocionálního kýče. „Oblouk se zde stává symbolem překonání jakéhokoli pokřivení. Je zakřivením samotným, ale také metaforickým pohybem k cíli – skrývá práci, vnitřní úkol, drama jednání ve chvíli, kdy něco není prostě v pořádku“, uvozuje Kubesa.

Obrazy Pavly Malinové (1985) často odráží kouzlo starověkých orientálních příběhů, skrytou magii jejich vizuálních klíčů v zámcích ornamentu a podvojného vidění. Jan Vytiska (1985) dospívá k pohádce radikálněji, v její deformované podobě hlubinného traumatu folklóru. V dětství coby duševním prostoru pohádky ukotvuje svou vlastní mytologii Roman Bicek (1981) a (řečeno s nadsázkou) pohádka proměněná v „horor“ prostupuje tematiku reklamy v objektech Tomáše Roubala. Horálkova tvorba zas vyzařuje svými díly jistou romantickou touhu po nekončícím naplňování tradičně chápaného příběhu média malby, robustním malířském gestu a „velké tematice“ zhmotněné v odkazu na „klukovská dobrodružství“ ale i dusivé jak smyslové, tak materiální přesycenosti současné civilizace. Zamýšlený „oblouk“ se poté odehrává tu formou vtipu, ironie, malířské hry, tu pak osobní retrospektivou či imaginativní rehabilitací či terapií malbou. Koncepty pohádky a metafory oblouku tedy nejsou v žádném ohledu „programem“ umělecké tvorby autorů, ale spíše klíčem k prožití určitého archetypálního příběhu, který se nám skrze jejich zobrazující díla (jakožto jednou z možných cest) může stát přístupným. 

---

Malinová / Vytiska / Roubal / Bicek / Horálek – Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš

Nová Galerie
19. 2. 2015 – 7. 3. 2015
Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž:
19. 2. 2015, 19:00

Nová Galerie
Balbínova 26
Praha - Vinohrady

Otevřeno: úterý / středa čtvrtek 14:00 – 19:00, sobota 11:00 – 15:00

www.novagalerie.cz

Další informace:
Nina Hedwic
galeristka
+420 608 231 209
info@novagalerie.cz